Zastav se a buď vděčný
Hezký čtvrteční večer. Zítra konečně pátek! Dnes Vám ale přináším článek, který je tak trochu na zamyšlení.
Ne všechny dny, jsou vždy jak vystřižené z pohádky. Někdy přijdou i dny, které člověka srazí na kolena tak tvrdě, že se cítí, jakoby bylo nemožné se znovu zvednout.
Vždycky se ke mně nějak zatoulá tento den, v tu nejnevhodnější chvílí. Vždy, když vidím celý obzor růžově, přijde někdo nebo něco, co mi růžový výhled změní v černou, skoro na krok neviditelnou krajinu. Cítím se, jako bych selhala. Jako kdyby všechna moje snaha byla zbytečná a nic, na čem jsem tvrdě pracovala, nemá cenu. Nejradši bych se vším sekla, zapomněla na to a zahrabala se hluboko pod zem, kde bych byla hezky sama. Je to jakoby se mi zatmělo před očima a já neviděla, kde vlastně jsem, co se děje a co se dít bude. Nevidím nic. Jenom tmu. Všude.
Najednou, jakoby se mi ztratil smysl života. Smysl toho, proč tu jsem. Začne mě sžírat pocit, že nemůžu dělat tolik věcí, které bych dělat chtěla, které by mě udělali šťastnou, jenom kvůli tomu, kolik mi je. Všichni mi diktují, co a jak dělat, předávají mi své zkušenosti a rady. Ale zajímá tady někoho to, co chci já? Ptal se mě na to někdy někdo?
Nikdo se mě neptal na to, co bych chtěla dělat a proč. Všichni se mě jen ptají: "Proč jsi to neudělala tak, jak jsem ti to řekla? To co jsi udělala, ale není to, co jsem ti řekla ať uděláš."
A už to jede. Tohle slyším všude, každý den, nejméně šestkrát. Ať už doma, tak ve škole, tak mezi přáteli.
Cítím se, jako bych sem mezi ně nezapadala. Jakoby mě nechápali, a já byla úplně odlišná, což asi taky jsem.
Všichni se snaží být stejní. Hlavně aby se někdo jiný nelišil, protože to je přece špatně!
Všichni mají jeden subjektivní názor. 40 lidí a VŠICHNI mají JEDEN STEJNÝ NÁZOR! Šílený.
Nejsou schopni se zastavit, a být vděční za to, co mají. Za to, že mají v teple kde spát, že každý den si dají jídlo, na které mají chuť, že nejsou dehydratovaní, protože vodu seženou na každém rohu, že jsou zdraví, že mají šťastnou rodinu, která má střechu nad hlavou. Neumí to ocenit, neumí si vážit toho, že to mají. Dokázali by to až tehdy, kdyby o to všechno přišli. No, možná ani potom, by to spousta lidí nezvládla.
Ale nezamyslí se třeba nad tím, že pro lidi v Africe, to není samozřejmost? Jasně že ne, protože podle nich takhle žije přece každý, ne?
I přesto, že máme pro nás "špatný den", není vlastně špatný. Pojďme se všichni na chvíli zastavit. Usmát se, a uvědomit si, co máme. Pozorujme více věci kolem sebe, věnujme maličkostem větší pozornost, zastavme se a rozhlídněme se kolem sebe. Nevidíme kolem sebe válku, zničené domy, oheň, nic takového. Tak si toho važme, protože tohle si nemůžou říct všichni.
Naučme se být vděční i za ty úplně nejmenší maličkosti. A budeme zase o něco šťastnější.
Ne všechny dny, jsou vždy jak vystřižené z pohádky. Někdy přijdou i dny, které člověka srazí na kolena tak tvrdě, že se cítí, jakoby bylo nemožné se znovu zvednout.
Vždycky se ke mně nějak zatoulá tento den, v tu nejnevhodnější chvílí. Vždy, když vidím celý obzor růžově, přijde někdo nebo něco, co mi růžový výhled změní v černou, skoro na krok neviditelnou krajinu. Cítím se, jako bych selhala. Jako kdyby všechna moje snaha byla zbytečná a nic, na čem jsem tvrdě pracovala, nemá cenu. Nejradši bych se vším sekla, zapomněla na to a zahrabala se hluboko pod zem, kde bych byla hezky sama. Je to jakoby se mi zatmělo před očima a já neviděla, kde vlastně jsem, co se děje a co se dít bude. Nevidím nic. Jenom tmu. Všude.
Najednou, jakoby se mi ztratil smysl života. Smysl toho, proč tu jsem. Začne mě sžírat pocit, že nemůžu dělat tolik věcí, které bych dělat chtěla, které by mě udělali šťastnou, jenom kvůli tomu, kolik mi je. Všichni mi diktují, co a jak dělat, předávají mi své zkušenosti a rady. Ale zajímá tady někoho to, co chci já? Ptal se mě na to někdy někdo?
Nikdo se mě neptal na to, co bych chtěla dělat a proč. Všichni se mě jen ptají: "Proč jsi to neudělala tak, jak jsem ti to řekla? To co jsi udělala, ale není to, co jsem ti řekla ať uděláš."
 |
| Zdroj: We heart it |
A už to jede. Tohle slyším všude, každý den, nejméně šestkrát. Ať už doma, tak ve škole, tak mezi přáteli.
Cítím se, jako bych sem mezi ně nezapadala. Jakoby mě nechápali, a já byla úplně odlišná, což asi taky jsem.
Všichni se snaží být stejní. Hlavně aby se někdo jiný nelišil, protože to je přece špatně!
Všichni mají jeden subjektivní názor. 40 lidí a VŠICHNI mají JEDEN STEJNÝ NÁZOR! Šílený.
Nejsou schopni se zastavit, a být vděční za to, co mají. Za to, že mají v teple kde spát, že každý den si dají jídlo, na které mají chuť, že nejsou dehydratovaní, protože vodu seženou na každém rohu, že jsou zdraví, že mají šťastnou rodinu, která má střechu nad hlavou. Neumí to ocenit, neumí si vážit toho, že to mají. Dokázali by to až tehdy, kdyby o to všechno přišli. No, možná ani potom, by to spousta lidí nezvládla.
 |
| Zdroj: We heart it |
Ale nezamyslí se třeba nad tím, že pro lidi v Africe, to není samozřejmost? Jasně že ne, protože podle nich takhle žije přece každý, ne?
I přesto, že máme pro nás "špatný den", není vlastně špatný. Pojďme se všichni na chvíli zastavit. Usmát se, a uvědomit si, co máme. Pozorujme více věci kolem sebe, věnujme maličkostem větší pozornost, zastavme se a rozhlídněme se kolem sebe. Nevidíme kolem sebe válku, zničené domy, oheň, nic takového. Tak si toho važme, protože tohle si nemůžou říct všichni.
 |
| Zdroj: We heart it |
Naučme se být vděční i za ty úplně nejmenší maličkosti. A budeme zase o něco šťastnější.
Máš naprostou pravdu. Dneska ve škole se začali spolužáci strašně moc smát, při čtení jednoho časopisu a já nechápala proč. I když mi spolužačka se smíchem ukázala jednu fotku, které se údajně smáli. Neviděla jsem jediný důvod, abych se smála i já. Víš čemu se smáli? Úplně v rohu fotku stál chlapec s kulatými brýlemi a křivým úsměvem. Podle mě byl roztomilý, ale jim připadal směšný. V tu chvíli mi bylo do breku. Je to odstup od tématu, ale myslím, že je to něco podobného. Nebo ti tady napíšu sloh o škole. Jo, škola není vždycky zrovna příjemně ztrávený čas, ale někteří lidé by za ten čas ve škole dali všechno. Byl u nás učitel z Afriky a poslední jeho věta, než odešel, zněla: You are all very lucky that you are here and you don't have to pay anything. Be happy for it." Já tomu vážně věřím a šťastná jsem. Jako věřící, každý den děkji Bohu za všechno, co mi dal, protože jsem mu doopravdy ze srdce vděčná a sama to nechápu, jak já můžu být v tak úžasné rodině a mít se tak dobře. Jediné trápení, které mám, si totiž působím sama a to je můj problém, že si tak kazím tu "dokonalost"....
OdpovědětVymazatJe škoda, že si to někteří neuvědomují...protože by sakra měli.
Krásný článek :)).